07 října, 2022

Realita dneška

Ryba, jídlo žebráků, se stala lahůdkou. Kvalitní vodu z vodovodu, jsme vyměnili za sladké přesycené břečky. Rohlíky se scvrkly, kyselé mléko se nedá doma vyrobit, protože vznikne jedna smradlavá odporně zapáchající tekutina, kterou neudržíte v ústech. Špekáčky spadnou do ohně, protože maso viděly jen z rychlíku, a soja je neudrží pohromadě. Všechno, co bylo kdysi opravdu dobré, co mělo svou hodnotu-tradici, jsme vyměnili za šmejdy v drahém obalu. Jsou zde i dobré věci, jen je jich čím dál méně a je třeba je pořádně hledat.

Žijeme v neustálém stresu a napětí a v pomyslném blahobytu

Výrobky mají návody, které nemáme šanci přečíst, pokud jsme si nepřibalili lupu.

Chodníky a přechody jsou plné zaparkovaných aut. Bez semaforu dá cesta přejít jen těžce.

Máme dva i tři telefony, internet, televizi, domácí kino, DVD, PC a stále nám něco chybí.

Všude jsou samé zákazy, příkazy, nařízení, poučení, kterým už člověk přestává rozumět a vyznat se v nich, je přímo nemožné.

Zbavujeme se vlastní identity, protože souhlasíme se vším, co po nás různé instituce, jako banky, mobilní operátoři, požadují.

Kamery nás sledují na každém kroku. Kdekoliv se hneme, jsme pod kontrolou. Všechno je evidované, zaznamenané a všechno pro naši „bezpečnost.“ Každá zpráva, každá pošta, každý telefonát, každá platba, každý mail, každý, i velmi soukromý pohyb, je pod organizovaným dohledem. Kdykoliv se dá vybrat z archívu jako zbraň, která je připravená na okamžité použití proti nám. Zajímavé je, že i při takovémto špiclování ještě dochází k trestným činům, o jakých jsme neměli v minulosti ani potuchy. Drogy, přepady, násilí, vydírání, vraždy se staly běžným průvodním jevem této svobodné doby.

Můžeme vidět bezdomovce, který se určitě na ulici nenarodil. Můžeme vidět žebráky, kterým trčí nohy z kontejneru, aby se natáhli za prázdnou láhví či noblesní hotely pro psy, s vlasatním lékařem a kadeřníkem. Můžeme sledovat složité operace svých psích miláčků přímo na internetu. A pokud se nám náhodou náš drahý psík ztratí, okamžitě se o něj postarají v nějakém útulku. Když se však ocitne na ulici člověk, nezakopne o něj ani pes. Stáváme se číslem daňového úřadu či sociální pojišťovny.

 

Kde se poděly hodnoty, kde je vlastní podstata člověčenstva?

Kde je něco víc, než jen strohé konstatování? Hrůza, co se tu událo za těch dvacet roků. Vytratila se láska, porozumění, lidskost, tolerance, teplo rukou, úcta před šedinami.

Neznáme souseda, nevíme jaký plat má vlastní žena či muž. Nesmíme dát na zadek vlastnímu dítěti, pokud nechceme mít problém s úřady.

Sledujeme stupidní, nehodnotné televizní stanice, kde seriály bez konce nahrazují kulturní vyžití určité skupiny nevědomých a možná i nevidomých lidí. Ale co ta druhá polovina? Nemá šanci fungovat důstojně, bez toho, aby jí byly podsouvané podobné stupidnosti? Pokud se vám to zdá málo, můžete shlédnout Superstar. Tam vás pošlou veřejně do řiti i s posměšným komentářem. Nádhera a díky, za ten kulturní a hodnotný zážitek, který nám za mrzký peníz podsouvají jako duševním mrzákům, některé televize. Běží-li tam nějaký film nemáme nervy se na něj dívat protože většinu času beží reklama.

K lékaři chodíme s platební kartou, či s peněženkou v ruce, bavíme se s lékařem jako roboti, když jeden vypráví o životě a druhý hledí do počítače. Pak dostaneme resept na tablety, které ani nepotřebujeme, protože lékař za ně dostane provizi.

Letáky, kterými jsou ucpané schránky našich domovů, nás lákají do obchodů. Div, že nás neprosí, abychom nakoupili právě u nich. „Zaplať a na kvalitu nekoukej.“

Můžeme sice říkat svůj názor. Můžeme se „svobodně“ a demokraticky vyjádřit. Ale k čemu to je, když nám to není stejně nic platné.

 

Někde se stala chyba-velká chyba, kterou napravit bude trvat dlouho

Onemocněl nám svět a my, ve snaze uplatnit se, jsme onemocněli s ním! Socializmus nebyl dobrý, ale takováto demokracie, není o nic lepší. Možná až nástup duševních chorob, depresí, sebevražd, nastartuje proces třídění, který nás položí na kolena, když to už přestaneme zvládat. A co dál?

Nepotřebujeme svobodu tohoto typu, svobodu, která se svobodou nemá nic společného. Tato svoboda, je víc proti nám, než pro nás. Je tak okleštěná zákony a zároveň otevřená nepravostem, zločinu a podvodům, že její existence mi připadá jako aura. Kdesi je, ale nevidíme ji.

 

No a závěrem?

Nechybí mi už reklama, která mě v té západní civilizaci tak okouzlila. Nechybí mi ani západ, o jehož ideách jsem tolik toužil, chybí mi jen jedno:

  • Chci ještě potkat člověka-přítele a  mít kolem sebe upřímné lidi, jak tomu bylo dříve.
  • Chci potkat kamaráda, kterého první otázka nebude směřovat k materiálním věcem, ale bez falše mě poplácá po zádech: „Jak se máš? Jak žiješ? Zajdeme si sednout?“ Kamaráda, kterého v polovině debaty nevyruší zvonění mobilu a bude muset odejít. „Víš, tento telefonát byl tak důležitý, že pokud bych ho nevzal, mohlo by mě to stát práci.“ Ne! Chci věřit, že ne! Ale ovládl nás strach a v tom strachu žijeme svoje každodenní životy. To je fakt a skutečná realita tohoto novodobého, pokaženého světa.

Nemluvím o listopadu, ten přijít musel, ale o tom, co všechno sem s listopadem vklouzlo.

Související příspěvky

Zanechte Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Copyright © 2005 Damy.cz - Petrášová